Tedy na závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří se na této velice zdařilé akci podíleli:
- za výborný nápad a načasování (Ondra - http://www.naturephoto.cz/)
- perfektní organzační zabezpečení (Bohdan - http://www.bohdannemec.com/, který se nakonec bohužel nemohl zúčastnit)
- zajištení dopravy a z větší části i odšoférování náročné cesty autem (Láďa - http://www.fotoaparat.cz/index.php?r=25&rp=766165&gal=photo).
Sám jsem moc zásluh nepobral, ale jako cenu útěchy mne šéf výpravy jmenoval "zmocněncem pro styk s domorodci". Při záveřečném hodnocení jsme se shodli že pobyt uprostřed rašeliniště je opravdu zážitkem, který se nedá srovnat s tou či onou více či méně zdařilou fotkou a pro nějž stojí zato se trmácet přes čtvrt Evropy a utratit nějaký ten peníz.
Poslední den před zpáteční cestou spíme v lehkých plátěných krytech postavených v rašeliništi cca 1 km od nejbližší pevné cesty. Sám přístup do takovéto lokality je zážitkem. Když jsme večer před tím odbočili ze silnice na lesní cestu, trochu mne zamrazilo při pohledu z okna auta, neboť na obě strany od cesty se za stromy daly zahlédnout slušné laguny a rašelinné tůně, na které byly naše holinky pod kolena docela směšnou výbavou. Vzápětí zastavujeme a náš průvodce Mattias velí Holinky nazout! Batohy na záda! a jde se. Zpočátku se zdá že půjdeme takovým obyč rašeliništěm (asi na úrovni šumavské první zóny NP s nejpřísnějším zákazem vstupu). Po desti minutách brodění močálem Mattias hlásí: "Teď to začne být vzrušující". Inu na rozdíl od varovných značek na českých silnicích, za kterými většinou není nic co by za výstrahu stálo a časem si jich přestanete všímat, se zde cesta vodou nasyceným rašelinílkem mění na cestu přes lagunu neurčené hloubky, kde místo přívozu jsou cca 20 cm pod hladinou dva k sobě sbité kulány, tak aby turista s fotovýbavou nemusel plavat. Kulány jsou skryté pod vodou, zřejmě z důvodu pádu do vody z menší výšky a tím pádem menšího špouchnce, tak aby okolní příroda nebyla v případě máčení zbytečně rušena (jsme přeci jen v chráněné oblasti). Druhotným důsledkem je to, že takto skrytu lávku osoba nezasvěcená nenajde a v močále se utopí dříve než stihne dojít ke zrádným rašelinným tůním kde je smrt utonutím mnohem strašnější. Rozhlížím se po nějaké holi na držení balancu a testování zrádnosti terénu před sebou a ejhle někdo si ji u laguny odložil právě pro takovou příležitost. Chápu se jí a tradá do bažin (slovo bažina je zde nepatřičné, neboť zde téměř žádné bahno není a pokud vám holina zajede do řašeliníku a chvilku zápasíte o její vyproštění, vyjde ven téměř čistá jen s pár odenky rašeliníku). Za lagunou náročnost brodění řádně přituhuje a poté co někteří fotek lační výletnící z naší tříčlené výpravy chloustnou po stehna do vody a berou vodu do holin dostáváme krátké ale zásadní školení kam určitě nestoupat, kam radši nestoupat a kam stoupat na vlastní nebezpečí. Cesta je náročná a kilometr takovýmhle terénem s 15 kg výbavičky na zádech jednoho zahřeje. Jsem vděčný Mattiasovi, který mi pomohl s transportem foťáku, ktreý s objektivem váží dalších 7 kg. Chvilkami vtipkujeme že Mattias taky bloudí, párkrát se vracíme, když pro hloubku tůněk to dál nejde a probíráme scénky z filmu "Král Šumavy". Mattias samozřejmě je zde doma a nakonec nás trochu zavlhlé dovádí k třem ostrůvkům z dřevěných palet na nichž jsou připravené dva kryty Ameristep. Třetí kryt sundává Mattias se zad a briskně ho staví. Dáváme Ondrovi, který měl po předchozí dva dny u tetřevů fotosmůlu si vybrat kryt a o zbylé dva si s Láďou střiháme. Mattias odchází a nechává nás uprostřed mokřadu pod zapadajícím Sluncem. Následuje vylévání vody z holin a diskuze o nejlepší sušicí pozici fuseklí v provlhlém krytu, kde ráno voda na stěnách kondenzuje. Už jen vybalit výbavičku, převléct z propoceného trička do suchého pyžámka (moje pyžámko do spacáku v krytu budí posměšné poznámky) a chvilku se kochat tím náherným a u nás doma nedostižným prostředím.
Čas nás zahání do krytů, odkud nepůjde vystrčit nos do půl deváté ranní, neboť předpoklad je, že budeme uprostřed tetřívčího tokaniště, kde již za tmy začne to kvůli čemu tady jsme. A první co při procitnutí v době, která se ještě těžko dá nazvat ránem, uslyším je klokotání tetřívčích hrdel. Polehounku otevřít okénko v plátěné stěně, nacvičená procedura vybalení fototechniky s ohledem na neorosení objektivů a až do odletu posledních tetrřívků z tokaniště (cca 2 hod po východu Slunce) si můžeme užívat tu nádheru uprostřed skupiny tokajících tetřívků (cca 20-30 kohoutů a cca 2-4 slepičky), kteří s plným nasazením předvádějí odvěký rituál, kvůli jehož shlédnutí je pár lidí, o kterých ostatní ("Ti normální") říkají že s nimi není něco v pořádku, schopno dělat opravdu podivné věci.
... je páteční ráno.
zas někdy příště:
... "Jak to je s teřevem v lese uprostřed Švédska" ... a bude čtrvtek ráno
... "Spaní v lehounkém krytu s očekáváním ranního mrazíku a tetřevů" ... a bude středa ráno
... "Svítání u jezera, Přesun autem na sever, Hon na losa a poté masňácké spaní v čisťoučké postýlce v útulném pensionu" - nic zajímavého ... a bude úterý ráno
... "Celý den (4:00 - 21:00) v krytu, spousta jeřábů doslova na dosah ruky (50 cm) a fotografické žně s dalšími vodními ptáky na jezeře Hornborga. Poslední ze dvou nocí u Maďara" ... a bude pondělí ráno
..."Opravdoví fotografové fotí a spí s foťákem pod hlavou, amatéři jdou spát do postýlky. Ještě společné večerní focení u jezera Hornborga a spát. Vstát ve 3:15 a vzhůru do krytu k jeřábům" ... a bude neděle ráno
... "Utahaní, ale na místě" ... a bude sobota ráno
... "První den cesty a vlastně jen celonoční cesta autem - vyjíždíme v pátek v 18:00 z Prahy" ... a tady je problém ve čtvrtém rozměru protože pátek ráno není
.. zde jsou některé -- FOTOGRAFIE --
.. pokračování příště (snad) ...
Žádné komentáře:
Okomentovat